Rodinné prostředí Domu u Agáty je naší největší předností. Díky němu mají naši zaměstnanci o klientech přehled nejen s ohledem na jejich zdravotní stav, ale také vědí, co mají a nemají rádi k jídlu či jaké upřednostňují aktivity. To všechno přispívá k vytváření přátelských vztahů. Senioři si rádi popovídají a zavzpomínají na své mládí, a proto se naši majitelé rozhodli pro natočení několika rozhovorů, které mohou sloužit rodinám pro přehled, jak se jejich příbuzní u nás mají.
Rozhovory vedla nejmladší dcera našich majitelů, podle níž se také jmenujeme – Agáta. Senioři byli rádi, že se mohou svěřit. V přítomnosti dvanáctileté slečny se rozzářili, když vyprávěli o dobách, kdy byli v podobném věku. Pan Jaromír, kterému je dnes přes devadesát let, popsal své vyprávění, jako návrat v čase. „Musíme se vrátit zpět o několik generací,“ začal své povídání. „Když mně bylo tolik, co tobě, tak jsme se nacházeli uprostřed války. Barvy našeho světa byly zatemněné.“ I když se ho válka přímo nedotkla, má ji pan Jaromír ve vzpomínkách živě, ale i přes neduh doby vidí své mládí pozitivně. Největší rozdíl v porovnání s Agátiným vyrůstáním vidí v možnostech komunikace, které tehdy nebyly. „Dneska jsou mobily běžnou věcí, my jsme doma neměli ani telefon,“ dodává pan Jaromír. Výhodu tehdejších časů vidí v tom, že museli být s přáteli neustále ve fyzickém kontaktu, když něco potřebovali. Na druhou stranu vyzdvihuje možnosti dnešní digitalizace na příkladu lockdownu, kdy k nám do domova nemohli přijít ani rodinní příslušníci. „Kdyby se to stalo tehdy, byla by to katastrofa,“ uvažuje.
Dalším z hostů Agátiných rozhovorů byl pan Jiří, který se narodil v hospodářství u Prahy se dvěma sourozenci. „Pamatuji si na jednu příhodu, kdy jsem se sestrou okopával cestičky před domem. Nelíbilo se jí, jak to dělám, chtěla mi poradit. To se zase nelíbilo mně, a tak jsem vzal motyčku a rozsekl jsem jí hlavu,“ směje se Jiří. „Tehdy jsem se poprvé v životě naštval, a to mi byly teprve tři roky,“ dodává. S láskou vzpomínal na svoji babičku, za kterou chodil, když měl nějaké potíže, tak jako nyní mohou chodit jeho vnoučata za ním.
Paní Marie na své dětství nevzpomíná ráda. „Pocházím z dělnické rodiny. Museli jsme pracovat, protože jsme neměli moc peněz,“ říká Marie. I přes úskalí, se kterými se její rodina potýkala, ale prožila své mládí také šťastně.
Tyto krátké rozhovory patří do mnoha volnočasových aktivit, kterými se snažíme našim obyvatelům zpestřit jejich pobyt. Senioři jsou zájmem o jejich zkušenosti opravdu potěšeni a navíc jim tato cvičení přispívají k jejich aktivizaci.