Ohlas klienta

Mgr. Zuzana K. a MgA. Bára J.

Máma mi to zase nebere. Určitě to znáte. Voláte svým rodičům a nemůžete se dovolat. Startujete auto, cestou vyřizujete pracovní telefony, stojíte v zácpě, přijedete k rodičům doml a ejhle. Oni sedí u stolu, pijí kávu a prostě jen neslyšeli telefon. Otíráte pot z čela, zhluboka vydechnete a jen posunete ten telefon blíž ke kávě. Stane se to tisíckrát. A po tisící první se zase nemůžete dovolat. Dnes tam tedy fakt, nejedu, zase si zapomněli telefon. Volám ségře, jestli u nich dnes nebyla. Po nějakém čase nám to nedá. Vyřídíme pár telefonů, odvedeme děti do školy a ségra jede. Něco je jinak. Je zamčeno, ale klíče nejsou v zámku. Telefon je samozřejmě v kuchyni. Ségra jde dál bytem,, sahá pro mobil a volá mi. Voláme sanitku. Ještě pozdě večer jsem přeci s mámou hovořila a povídala o všem možném. Teď je všechno jinak. Máma nemůže vstát a dost jí bolí hlava. Vše jde ráz na ráz, sanitka, lékař, odvoz, bezmoc. Věci se dějí a my přihlížíme a marně se snažíme pomoci. Nemocnice. Nevypadá to dobře, shovívavé pohledy lékařů a sester, ale také: Ty bačkory nebude potřebovat, ty si vezměte domů. Hledáme tu nejlepší možnost, ale není mnoho. Ale i ta doporučení jsou hrozná. Každý den minimálně jedna návštěva, střídáme se, ale už nemůžeme. Práce, děti, manželé, máma a tak pořád dokola. Už měsíce. Síly docházejí, ale pořád se snažíte mámu aktivovat, být s ní. Stále hledáme dál, potřebujeme ji dostat z LDN. Takže k dětem, práci, manželům a návštěvám mámy přibývají výlety po pražských zařízeních, kde by byli schopni mámu navrátit do obstojného stavu. Kde by měla lidské podmínky, k zvládnutí této životní situace, která se v jejím případě jmenuje mozková příhoda. Tour de Prague zakončen Domem u Agáty. Jsme tím turismem po LDN a zařízeních následné péče již dost unaveny. Stále podmínky nic moc. Na Dům u Agáty jsme dostaly typ, tak jdeme. Velká okna, kterými je vidět příroda. Přijde vám to normální, ale není. Ve většině zařízení pacient leží v posteli a kouká do zdi či do stropu. Ti šťastnější leží u okna, to je ale zataženo žaluzií. Tady jsou prostorné pokoje po dvou, či třech, ale i jednolůžkové. Jsme zvyklí na osm lidí v jednom pokoji. Tak teď jen, aby to s mámou zvládli.
Jdeme do ředitelny, kde má čekat vrchní sestra a paní ředitelka. Cestou potkáváme na chodbách dost lidí v bílém, kteří doprovázejí místní klienty, či někam pospíchají. Se ségrou na sebe vrháme nevěřící pohled. Jsme zvyklé, že občas projde sestra a v pravidelných intervalech se střídají přebalovací ošetřovatelé. Jenže tyto intervaly jsou dost dlouhé. Nestíhají a tak proleženiny po týdnech pobytu v LDN jsou další komplikací mámina stavu. Doufáme, že si ji sem budou moci vzít.

Po rozhovoru a prozkoumání zdravotní dokumentace se nám se sestrou velmi ulevilo. Mámu stěhujeme už za pár dní. Skoro jako domů.
Doba kdy máma potřebuje 24 hodinovou péči se prodlužuje a já se ségrou stále držíme interval každodenních návštěv. Snažíme se o aktivizaci, stejně tak jako personál. Máma s jejich pomocí z ležící bytosti opět zase téměř chodí. Proleženiny se zacelují. Chodí s pomocí rehabilitačních sester na vysokém chodítku a je zbavena cévky, což je velký krok ke komfortu. Vodí ji na toaletu. Z počátku ji na ni spíš vláčeli, ale máma bývalá sportovkyně dělá pokroky. Ošetřovatelky dál zatěžují svoje pružná záda, aby mámě odlehčily. Nasazují jí trpělivě zuby – s tím si jinde hlavu nelámali.

Její stav se lepší, a tak je schopna po půl roce s doprovodem vyrazit na vozíku na výtvarné kurzy arteterapie, které vedu a do kterých dříve chodila. Cesta je náročná, doprovod je náročný, pobyt v kurzu je náročný, pro okolí i pro mámu. Ta je však šťastná, že zde zase může být, tak jak byla zvyklá. Všichni to podstupujeme rádi, s vědomím, že pomůžeme mámě mést její těžký osud. Kdy ji velmi aktivní a kulturu milující ženu mrtvice upoutala na vozík.
Stále se sestrou držíme pravidelné služby návštěv. Já se přistihuji, že do Domu u Agáty chodím téměř jako k mámě domů. Vlastně už vím, proč se sestřičkám říká sestry. Mám sice jen jednu rodnou, ale tyhle sestry v bílém to prožívají s námi jako sestry vlastní. Opravdu nepřeháním. Při návštěvách vidím v jejich očích slzy dojetí, když se podaří nějaký dílčí úspěch i smích, to když máma perlí a baví personál.

Jsme tu jako doma u Agáty. Už rok a pul. Máma je tu jako v bavlnce, Chodí s ostatními zpívat a vyrábět různé dekorace. Dokonce byla s ošetřovatelkami i na kávě na Smíchově. Jezdí na koncerty a muzikanti chodí i do domu. Docházejí tam i děti z místní školky. Slaví se tu svátky a volí se zde život. Život, jako by zde normálně dál plynul ve svých kolejích. Jo a zahrada, posezení na sluníčku je nabíjející.

Mrtvice je silný protivník. Rozvoj této nemoci je však neúprosný, i přes veškerou snahu a péči se dále rozvíjí. Mamina úzkostná, deprese a vaskulární demence. To jsou také takoví sourozenci, mrtvici doprovázející velmi často.
Tento příběh končí na druhém břehu, kde už je člověk zase volný jako pták. Posledních pár měsíců mámina života jsme okolnostmi nuceni poznat další zařízení. Některá bych nepřála poznat ani svému největšímu nepříteli, kdybych nějakého měla.

A tak můžeme se sestrou říci, že za celou tuto klikatou cestu doprovázení mámy na druhý břeh, jsme nepotkaly tak vstřícné prostředí, které v Domě u Agáty tvoří empatičtí lidé. Ještě jednou díky, že u vás máma mohla prožít alespoň část svého nejtěžšího období života.

Dočasný zákaz návštěv

Vážení návštěvníci Domu u Agáty,

velmi nás to mrzí, ale vzhledem k vývoji epidemiologické situace v našem domově, jsme nuceni přistoupit k dočasnému zákazu návštěv v našem zařízení.

Děkujeme za pochopení a omlouvám se za komplikace.